| „ | Takový pohřeb žehem, to je něco, co by se lidé mohli naučit od gnómů. Pohřbít tělo někde na poli, inu, to je pro příšery učiněná pozvánka na hostinu! Když ho vyčmuchají ghúlové, budiž, to nevadí – ti se nažerou dosyta a půjdou si zase po svých. Ale pokud se u vašeho hřbitova usadí, chraňte bohové, hrobice, nebude brát vaše trápení konce. | “ |
— Jacques de Villepin, Oxenfurtská akademie | ||
Hrobice připomínají zestárlou a znetvořenou ženu, která se plouží poblíž hřbitovů a bojišť. Hrobice se živí lidskými mrtvolami a obzvláště shnilým morkem, který srkají z kostí pomocí dlouhých a obratných jazyků. Jakmile pozřou všechny mrtvoly v dosahu, začnou zabíjet lidi a pohřbívat je na hřbitově, kde pak čekají, dokud se nezačnou rozkládat.
Své jazyky používají i v boji, aby jimi bičovaly své oběti, stejně dobře ale používají i své drápy k roztrhání masa, kterými jinak vyhrabávají zakopaná těla. I když vypadají nemotorně, hrobice se pohybují a útočí velkou rychlostí. Jsou to teritoriální nestvůry, jejich doupata připomínající karikatury lidských obydlí jsou postavena v blízkosti pohřebišť. Na lov se vydávají hlavně v noci a pronásledují opozdilé cestovatele nebo truchlící příliš ztracené ve svém žalu, než aby si všimli západu slunce.